Burziáni na golfu a jeden důkaz navíc

Během restaurování jsme se v restauraci dostali do takové prazvláštní situace. Když jsme se smrtelně soustředili na další kusy slabikáře, začal vytrvale zvonit jednomu z členů výboru pro restaurační práce telefon. Ukázalo se, že jeden z účastníků letošního Grabmasters došel překvapení, že nemůže hrát jenom o víkendu. Znovu jsme se tedy, po krátké mezihře, pohroužili do vědecké práce. Následně telefon zazvonil ještě celkem třikrát. A pak se staly hned dvě věci najednou. Telefon zazvonil počtvrté a to právě ve chvíli, kdy Forby zvolal „Tomu byste nevěřili!“

Ano, byla to pravda. Důvodů ke zvolání měl kolega víc, než jeden. Byly rovnou dva. Tím prvním byl fakt, že právě zjistil, že restaurovaný materiál se týká přímo telefonů a telefonování, druhým důvodem bylo zjištění, že ke stránkám o telefonování se díky lepidlu na gripy přilepil svitek patřící evidentně do minulé kapitoly. Začněme nejdřív tímto kouskem. Tady je třeba vysvětlit, proč nepoužívám moje oblíbené slovo fragment. Jeden z kolegů navrhl tak, že jeho návrhu nešlo nevyhovět, abychom se neustále nevyjadřovali jako Pražská kavárna a přiblížili text obyčejným golfistům, potažmo obyčejným lidem. Ke kousku. To je jak v cirkusu… No nic. Ke kousku:

„…říkal, že by mohly být tam, kde si myl ve vodě sedmičku železo. Ale nebyly…“

To, uznáte sami, je jasné a definitivní potvrzení mé teorie o tom, že Položil zahrál ránu kamsi směrem k vodní překážce. Takže uplynulou kapitolu můžeme uzavřít.

No a teď k telefonování. Tady se, prakticky jako vždy, skoro vždy, téměř vždy, dochoval velký frag… pardon, kus textu i nějaké ty malé kousíčky (právě mi zakázali používat zdrobněliny…) kousky. Nejdřív použijeme osvědčený postup a vykašleme se na ESARG. Co vydali papíroví svědci dávných dob:

„…myslel vážně. Moje představivost sahá předaleko, ale tohle už bylo za hranou. Hříště sešněrovat dráty by chtěl jen proto…“   „…nejhorší bylo, že výkopové…“   „…jenže Patrik Demeter spolu se všemi jeho bratry byli muži činu…“   „…rozzuřilo…“   „…lopatou přes…“   „…až zlomil násadu…“   „…zahrabat…“   „…nevyhověl…“ sem přijde velký kus restaurovaného textu, který přidám na závěr, ale teď budeme pokračovat dalšími kousky  „…nicméně…“   „…odskočit na malou…“  „…a jak ho tak držel…“   „…pěknou ránu…“   „…rozzuřilo…“   „…zahrabat…“   „…vyhověl…“

Co se tedy stalo? Představte si, že se do klubu zapsal burzián. Burzián Vašek Kožený. A ten se začal domáhat možnosti být co nejvíc dostupný na telefonu i během hraní golfu. No proč asi, že? A protože tenkrát Eurotel rozhodně nebyl ani v prenatálním stavu, musel si Kožený dost drahou drátovou síť pořídit za své. Komu zadal realizaci je jasné. Že se to leckomu nelíbilo je taky jasné. Že, tedy aspoň nějakou dobu, síť fungovala, je taky jasné. Proč zanikla sice jenom tušíme, ale tušíme určitě zcela správně. A teď ještě do toho nějak zamíchat ta Pravidla. Jednoduché. Další části textu následují.

„V sobotu ráno před prvním odpalem za mnou přišli někteří opravdu vyjímeční hráči postěžovat si na to, co vejboři naši slovutní vymysleli. Do vsi se nastěhoval Vašek Kožený, když zakoupil ruinu bývalého statku po statkáři Rádovi, vyměnivším obecní šatlavu za okresní věznici a následně za slavné vězení. Valdická kartouza se mu stala domovem krzevá zpronevěru prokázanou a braní úplatků v době, kdy se radním na pět let stal. Z jeho přepychového sídla se postupem času pouze zřícenina stala. Přes to Kožený do barabizny, která poloviční střechu měla, a severozápadní zdi včetně vejminku již jenom na silnější vítr čekaly, by se k zemi poroučely, nechal jako první přivést drát telefonní, neb jako burzián musel co nejvíce k zastižení býti. A penězi chrastící multimilionář také nenechal dlouho členy našeho klubu čekati neb členem se stal hned následující neděli po mši. Mnoho slibů přinesl, jednotlivým vejborům se vemlouval a to všechno mělo cíl jediný. Žádal o povolení linku po hříšti zbudovati s přípojkami tak, aby jeho nosič mohl přistroj telefonní připojiti, kdykoliv bude Kožený ve styk s burzou nutně vejít potřebovati. Plán vystavěn byl tak, že přípojky telefonní na všech odpalištích, v blízkosti greenů a po obou stranách fairwayí měly umístěny býti, na parech pět dokonce na více místech, aby úplného pokrytí dosaženo bylo. Dotaz byl, zda se vůbec smí během hraní telefonovati. Ti co za mnou přišli, za porušení Pravidel či Etikety takovou činnost považovali a jisti si byli tím, že jest to zhola nemožné. Bohužel zklamati jsem je musel, neb trestem jediným z Pravidel vyplývajícím jest možnost ztrestat hráče vyloučením, pakliže ostatní hráče vyrušuje. O telefonování v Pravidlech ani zmínka není. Kožený tedy telefonovati může, jak mu libost velí. Jen rušiti či zdržovati nesmí. To hráče nepotěšilo, zato vejborům se úsměv po tváři ve vidině vysokých příjmů do pokladny klubu viditelně roztáhnul. Netrvalo dlouho a stala se tragédie. Ve stejný okamžik president klubu našeho, rozhodnuvši se, že tři piva, požitá před hrou, již dále neponese, zaujal postoj nedaleko Koženého elektrického vedení, které jako oplůtek proti divokým sviním zároveň skvěle sloužilo, protože Kožený telefonoval často a rád. Jenže o kus dál na stejné větvi Kožený k závěru že se s bursou spojiti okamžitě musí, nařídil přístroj připojiti a jeho nosič jal se klikou přístroje vehementně točiti…“

A tak je to dodnes, jen ty dráty už tak nějak nepotřebujeme. Telefonujte si, když už tedy musíte, jen proboha nikoho nerušte. Protože pak to fakt může dojít až k té zmíněné diskvalifikaci za vážné porušení etikety.