Blbý flight

Určitě jste to už taky někdy zažili. Podíváte se na startovku a hned máte oči v sloup. Vidíte jména svých spoluhráčů a nejradši byste Soutěžnímu výboru oznámili, že vám právě umřelo morče, nebo že máte skvrnitý tyfus, nebo že vám na zahradě přistáli Marťani. Prostě byste udělali cokoliv, abyste si tu sobotu / neděli totálně nezkazili a vaši nejoblíbenější zábavu jakbysmet.

V následující zrestaurované kapitole se autor Slabikáře dostal do stejně nezáviděníhodné situace. A během hraní jedné jediné jamky, ba dokonce během jediné situace na této jamce, se toho událo opravdu docela dost. Tedy, jestli se nám ten text podařilo obnovit správně, že. Ono to totiž zrovna v tomhle případě tak trochu zavánělo hoaxem. Jenže pak přišel kamarád valcíř Tichý, a ten potvrdil, že se mu něco podobného stalo taky. A pak ještě přišel Forby. A Medík. Těm všem se stalo totéž. Snad jen u Medíka mě to nepřekvapuje. Ten jen tak s kdekým nevyjde… No moment! Chyba není na jeho straně!!!

Ale k textu: „Měla to být příjemná sobota. Nebyla. Klubový poslíček na bicyklu startovní listinu v páteční podvečer přivezl, právě když jsem se u plápolajícího krbu s láhví Aberlour usadil a potáhl poprvé z fešného doutníku. Na sobotní turnaj jsem se tentokrát těšil více, než je běžným zvykem. Již proto, že jsme měli s mými přáteli pětikorunový gambit po velice dlouhé době opět sehráti. Jenže, dílem osudu, bylo vše jinak. Startovní listina na sobotu, doručená v páteční podvečer, jakýmsi omylem přisoudila mne do skupiny se samými otravnými lidmi. Jen pomyšlení, že bych je nahlas pozdraviti měl, ježilo mi chlupy i na místech, jež nejsou vhodná ku zveřejnění v této publikaci. A mne čekala Sodoma a Gomora, jelikož jsem jim měl zítra ráno ruku podati, hezkou hru popřáti, míče hledat pomáhati a vůbec se blažiti z jejich velectěné přítomnosti minimálně čtyři, ale mnohem spíše vícero jak pět hodin. O kom se zmiňuji? Za spoluhráče mi určeni byli kulak a podvodník Hejduk, všeználek Aldan a pravidlový rejpal Jeroným Klusák. No potěš Pán Bůh, ty má svatá dobroto…“

Následuje výčet a hlavně detailní popis všech, ano všech, i drobných, konfliktů, přestřelek, diskuzí a hádek (včetně jednoho pěstního souboje, který autor textu evidentně vyhrál, jen jsme nedokázali zrestaurovat nad kým), které mezi autorem Slabikáře a uvedenými členy klubu do onoho osudového dne proběhly. Máte jen hrubou představu, kolik jich bylo? Myslíte, že dvacet? Cože? Dvacet pět? Ne! Přesně dvacet šest!!! Takže se už asi, společně s námi, nedivíte, že se našemu autorovi na hřiště v sobotu vůbec nechtělo. A taky asi už chápete, proč popisu jednotlivých výše zmíněných událostí nevěnujeme prostor tady. Vždyť byste to ani nedočetli! Tedy ne, že by to bylo nezajímavé nebo že by to nebylo poučné. To ne. Ale nestihli byste teetime prvního kola Grabmasters, které je už takřka za rohem. Pojďme tedy k tomu, co popisuje onen památný střet, který jsme nazvali pracovně „Jeden za druhého aneb tři proti jednomu až dvěma“.

„Zahrál jsem, ve velice špatném rozpoložení, opravdu moc špatný první úder z týčka hned na jedničce. Míč zmizel kdes vlevo od dráhy. V těch místech se míč jen těžko hledá. I proto jsem zahrál míč provizorní a to včetně splnění povinnosti takový míč hlásiti. Došlo na první konflikt. Když jsem týčkoval a hlásil míč provizorní, ostatní tři se hlasitě bavili za mými zády jakýmsi na malé kartonové kartičce namalovaným vtipem, jehož hlavní postavou měl být rozhodčí. Fotbalový. Letmo jsem zahlédl něco o černé svini. Nepěkná věc. Když jsem hledati míč původní započal, všichni tři na mne pokřikovat začali, že co prý jako v tom křoví pohledávám, když mám míč na fairwayi. Upozornil jsem je, že je to míč provizorní. Ale oni se začali smát, že nic takového neslyšeli a že to pravda není. Když jsem jim řekl, že kdyby bývali byli dodržovali základní golfovou etiketu, nikdy mé hlášeni přeslechnouti nemohli, smáli se mi ještě víc. Hejduk vytáhl z náprsní kapsy peněženku a Klusák z bagu placku. Hejduk pak dal na odiv všem nafocené akty svých zaměstnankyň a za popíjení kořalky na mne jen křiknul ‚Máš na to pět minut, tak se moc nezdržuj!‘ Naštěstí šli okolo diváci.
Konkrétně pološpaněl a polovlám, superintendant Miguel de Voight a jakýsi náhodný kolemjdoucí. Ti mi, bez jakékoliv žádosti mnou vyslovené, začali s hledáním ochotně a obětavě pomáhati. Mí povedení spoluhráči začali křikem protestovat. Padaly nesmyslné výrazy. Některé z nich dokonce měly s Pravidly golfovými jen pramálo společného. Dva kedíci byla jediná jakási akceptovatelná forma protestu z neznalosti, byť lehce vyvratitelná. Ale že se mi třeba snažili tvrdit, že dva hledači nejsou pravidly povoleni, ba dokonce že vůbec nepřináleží komukoliv, kdo v turnaji nehraje, jakkoliv se do průběhu turnaje vměšovati či jej dokonce přímo ovlivňovati, to mne, již po tolikáté, strašlivě namíchlo. Udělil jsem jim lekci. Hlasitou. Tedy. Docela dost jsem při výkladu křičel. Díky tomu se staly dvě věci, které mne přiměly poprvé (a doufám, že to bylo naposledy) hříště opustiti již v průběhu rozehraného kola, a to dokonce hned po ráně první. Tak prvně jsem se po návratu k hledání míče původního dostal až po mém proslovu, který byl tak hlasitý, že našeho místního maršála přivolal. Ten konečně umlčel ty tři pitomce na fairwayi. Ovšem upozornil mne, že, byť rozumí a chápe, by v případě dalšího podobného excesu mé vyloučení pro nedodržení etikety golfu hrozilo. V téže chvíli náhodný kolemjdoucí můj míč původní našel. Když jsem se chtěl vydati jeho směrem a hratelnost polohy posouditi, ti tři golfoví ignoranti na fairwayi se začali hlasitě smáti, jelikož prý pět minut na hledání určených uplynulo dávno předtím, než náhodný kolemjdoucí míč našel. Preventivně, abych nebyl ze hřiště vykázán, jsem nejprve okázale a upjatě informoval maršála Ivana Stankoviče, že hru opustiti hodlám a že turnaj nedohraji pro náhlou duševní slabost. Tím jsem předešel diskvalifikaci pro porušování etikety golfu, jejímž zásadním vyznavačem se stále cítím býti, a hříště jsem opustil středem s hlavou vztýčenou. Ani ti, co mne vyháněli z fairwaye nebo chtěli hru na jedničce též zahájiti, mne nedokázali k rychlejší chůzi či snad dokonce běhu přiměti. Neopomněl jsem ty tři vandaly a darebáky řádnými slovy počastovati, z nichž nejkrásnější byla slova vůl, dobytek, idiot a křupan.“

Závěr? Etiketa nadevše a hledat může kdokoliv!!! I Miguel, i náhodný kolemjdoucí, i divák, i táta, i máma, i manželka, i Franta, Joska nebo Karel! Kdokoliv! I rozhodčí! A spoluhráči? No jo, no. Nikde to napsané není. Ale kdo nehledá, je mrkev! Pardon, blbec tam mělo být. Tak hledejme! A ať všichni vždycky najdeme. Tedy, někdy vlastně možná radši ani snad ne.